Prázdniny v Koreji - 1.kapitola

2. dubna 2013 v 21:44 | Park Yoo Ko |  Prázdniny v Koreji
Volejte sláva a 3 dny se radujte. Yooko právě dokončila a hdila na blog ůplně 1. Díl její vlastní slítaniny..ehmm*cough*...teda povídky ^.^ Není to moc dlouhý, spíš takovej kratší začátek. Má to okolo 1000 slov což není moc, ale nevadí. Tak doufám že se bude líbit a každý kdo si přečtě [teda jestli si to vůbec někdo přečte] tak prosím zanechte komentář/váš názor. Jaké to bylo, líbilo se vám to. Co mám změnit. A takový ty kecy. [Ale zase ne moc velká kritika. Jo lidi.] No a ten cover jsem dělala na poslední chvíli takže nic moc. Uvidim jestli ho necham nebo ho předělam.




Yooko POV

"Máte už všechno sbalený?" zeptala se nás mamka.
"Ano!!!" odpověděly jsme jí skobově.
"A máte všechno! NIC jste si nezapomněly, protože já se vracet nehodlám! J e vám to jasný!" ujišťovala se mamka.
"Ne mami nic jsme si nezapomněly, máme všechno." odpověděly jsme už trochu naštvaně. "Už jsme to předtím asi třikrát kontrolovaly!" dodaly jsme.
Mamka zamkla byt a zavolala výtah. Dole před vchodem na nás čekal taxík. Naházely jsme do něj kufry a nasedly. "Kam to bude?" zeptal se řidič. "Na letiště." řekla mamka.

NA LETIŠTI

"Takže tady máte letenky a nezapomeňte mi zavolat, až dorazíte do Korey." rozkazovala mamka. "Jo jo mami, neboj se, my to zvládnem." ujistili jsme ji. "Vždyť už nejsme malý!" nafoukla se ségra.
"Máte pravdu…tak já už musím jít…papa!" rozloučila se a dala nám pusu na čelo. Už se otočila a odcházela směrem ke svému terminálu, když v tom najednou se zastavila. *Bože co zase chce. To si snad něco zapomněla nebo co?!* pomyslely jsme si se ségrou společně. A v tom to začalo. "A nezapomeňte se chovat slušně, né abych řešila se strýcem po telefonu, co všechno jste provedly. Jasný! A taky se pokuste nezabýt! Nechci, aby mi vás strejda zpátky poslal složený v jedný krabičce. Protože já vás skládat zpátky nebudu!" řvala na nás mamka.
* Bože mami! Lepší způsob komunikace si nevymyslela! Jsme v jednadvacátym století! Pro boha živýho! To si nám to nemohla poslat smskou nebo nám zavolat?! Né ty si to musela řvát přes celý letiště.* Nadávala jsem v duchu. "Jo mami neboj, my budem opatrný!" odsekly jsme a otočily se na odchod stylem já-tuhle-bláznivou-ženskou-neznám.
Pomalu jsme došly k nejbližší obrazovce a podívaly se kdy se budeme moct odbavit. Na displeji však už začal blikat nápis KOREA a mi nečekaly ani vteřinu a rozběhly se směr odbavení. Musely jsme jak dva trotlové, který běžely s obrovskýma kuframa a vydávaly u toho ještě takový prapodivný zvuky. No konečně po našem velmi komickém odbavení jsme měly nějaký ten čas před odletem a tak jsme se rozhodly, že si zadem do kavárny.
"Aaahh Yooko, já tomu pořád nemůžu uvěřit. My opravdu pojedeme do Koreje na celý dva měsíce. To je jako sen!" radovala se Kyumi , moje sestra-dvojče. Jsme dvojvaječná dvojčata, takže každá sice vypadáme trochu jinak, ale myšlení máme naprosto stejný.
Jo, a abych vysvětlila tu Koreu. Mamka totiž musí na delší služební cestu do Ameriky, kterou nemůže odmítnout a tak se rozhodla, že nás pošle ke strejdovi do Koreje, protože tu není nikdo, kdo by se o nás jaksi postaral. Náš taťka zemřel, když nám bylo s Kyumi šest. Maminčiny rodiče jsou už v domově důchodců a ty taťkovi…upřímně ještě jsme je nikdy neviděly. Možná jednou, když nás taťka vzal všechny do Koreje, když jsme byly asi tak tři roky staré, ale to si opravdu nepamatujeme. Vlastně jsme je viděly i na tatínkově pohřbu. Byl tam i strýček, ale při téhle příležitosti asi nepoletíte k babičce a dědovi do náručí, říkat jim, že vám moc chyběli a že si s nimi chcete hrát. To máte trochu jiné věci na práci. No tohle necháme stranou a vrátíme se zpátky k tématu "Korea". A jak už jste asi z mého vyprávění pochopily (teda doufám) naše mamka je Češka, táta Korejec. Bydlíme v Česku. Mluvíme plynule anglicky, korejsky, Kyumi španělsky a já italsky (já musela tu italštinu sem strčit).
"Haló, Země volá Yooko, slyšíš mě?" volá na mě Kyumi. "Uh…jo. Co jsi říkala?" zeptala jsem se.
"Aish, Yooko posloucháš mě ty vůbec někdy?" hubovala mě Kyumi. "Tak přestaneš už konečně držkovat a řekneš mi, co jsi říkala?" sjela jsem jí. "No jó furt. Agh. Jen jsem se ptala, jestli nevíš něco o strejdovi?" zeptala se mě zvědavě. "No ptala jsem se mamky a ta řikala, že strejda pracuje prej někde v hudebním průmyslu. To je všechno co vím." odpověděla jsem. Kyumi nestačila říct, co chtěla, když oznamovali, že naše letadlo je připravené a že můžeme začít nastupovat.
V letadle jsme seděly vedle sebe a samozřejmě, že nechyběl ani souboj o to, kdo bude sedět u okýnka, který jsem stejně vyhrála já. Kyumi se celá nafouklá a naprdnutá sedla vedle mě a musela celou dobu sedět vedle nějaké starší paní, která naštěstí spala. Teda nechápu, jak někdo může spát, když se vedle něho hádaj dvě pubošky o místo u okýnka. No nicméně my jsme se vůbec nenudily. Pořád jsme čuměly z okýnka a tlemily se u toho jako blbý. To nás, ale po chvíli přešlo a usnuly jsme.
Během mého "B2ty (xD) spánku" jsem cítila jak do mě někdo žďouchá a celkem mě to začínalo štvát. "Ještě chvíli, tak 5 minut." zamručela jsem. Kyumi se uchechtla a řekla "To těžko. Už jsme totiž dávno v Koreji a přistáváme." T-to už jsme jako v Koreji jo?! Kdy jsme to stihly o.O ?! Za chvíli nám kapitán oznámil, že si máme zapnout pásy a sedačky uvést do původní vzpřímené polohy, budeme přistávat.
Následovala tlačenice a boj o výstup z letadla. Sváděly boj tělo na tělo. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec jsme to zvládly a dostaly se ven na čerstvý vzduch. A nechybělo ani Kyumino oblíbené čekání na kufry. Mě to bylo celkem jedno, to jenom ta furt nervózně přešlapovala z místa na místo. Taky si pořád něco mumlala, něco v tom smyslu, že ty naše kufry určitě někde ztratily nebo je nenaložily a že už vyjely kufry půlce letadla jenom nám ne atd atd… Vlastně jsme jí ani moc nevnímala, psala jsem mámě smsku, že jsme dorazily v pořádku, ve zdraví a že se nemusí bát. Když ty naše almary konečně přijely, vydaly jsme se směrem k hale, kde na nás měl čekat strýček. Jenže se naskytl jeden malý problém. My jsme jaksi neměly o našem strejdovi no info. "Bože kde je? To si jako myslí, že ho po těch jedenácti letech poznáme?!" rozčilovala se Kyumi. "Jo no. Nám aspoň mohla dát nějakou fotku nebo tak něco a ne říct na letišti vás vyzvedne strejda, kterýho jste btw 11 let neviděly. Papa."

"Holky, tady jsem!" uslyšely jsme najednou a otočily se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chikara Chikara | Web | 4. dubna 2013 v 20:37 | Reagovat

Wooow :D  moc dobrý :d pokračuj :D

2 lucy lucy | 2. listopadu 2014 v 19:25 | Reagovat

další díl prosim doufam že si ješte aktivni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.